„Dítě doma nezlobí, tak proč má ve školce problémy?” (z č.12/2013)

… dnes společně s Vámi nahlédneme do odborného časopisu, který je zaměřený na předškolní výchovu, a který poukazuje na problém, jenž v praxi pálí i nás. Jedná se o Vám dobře známou situaci, kdy „dítě doma nezlobí, tak proč má ve školce problémy?”
  Někteří rodiče mají totiž dojem, že jejich dítě je malý génius, který se o sebe umí bezvadně „postarat” – pojmem postarat rozumí: obsluhovat ovladač televize a DVD, zapnout počítač a ovládat myš bleskovou rychlostí, umět se prosadit skákáním do řeči dospělých, v obchodě ohmatat deset rohlíků a nakonec si jeden vybrat a hned se do něj zakousnout, v jiném obchodě bez dovolení čapnout, co se mu líbí – inu, život je přece boj a tohle umět také není k zahození. A tak se rodiče ještě obdivně usmívají – to máme doma ale šikulku! Jenže ouha! Pak takový miloučký raubíř nastoupí do školky a už to začíná – neposlouchá paní učitelku, skáče jí do řeči, když ostatní děti poslouchají čtenou pohádku, na procházce utíká apod. Rodiče se diví: Doma vůbec nezlobí, proč má tedy ve školce problémy? Není paní učitelka moc náročná a přísná?
  Paní učitelka vůbec není zbytečně náročná a přísná, paní učitelka je jen důsledná a udržuje dětem takové hranice chování, aby mohla třída 28 dětí vůbec fungovat. Dítě, které je doma středobodem zájmu rodičů, může si dělat cokoli a kdykoli, za každou, i sebevětší hloupost je odměněno obdivným smíchem, se bohužel, chce stejným způsobem chovat i ve školce. Když zjistí, že nemůže, je zle. Je sice pěkné mít doma šikulu, který umí obsluhovat všechny ovladače od televize po počítač, který umí ve 4 letech sám vyndat z kuchyňské linky hrníček, sám přejít silnici, sám vyvenčit pejska – ale, proboha, proč? Je opravdu nutné, aby 4 - 5 leté dítě riskovalo, že hrníček spadne, rozbije se a promění v ostré střepy, že ho při přecházení silnice srazí auto, že při venčení pejska potkají toulavého psího obra a špatně to celé skončí? Rodiče by totiž měli umět posoudit, které dovednosti jsou pro jejich dítě vhodné a které jsou nebezpečné. Ve školce není možné, aby dítě samo přebíhalo silnici, aby manipulovalo s nádobím, jak se mu zlíbí, a to může maminka stokrát paní učitelku ujišťovat, že „doma to přece taky umí, tak ho nechte”.
  Častým zdrojem konfliktů mezi rodiči a školkou je přesouvání zodpovědnosti na děti. Rodiče jsou za své dítě zodpovědní, ale asi je to občas dost zmáhá, tak nechají zodpovědnost na dítěti samotném. Jak si jinak vysvětlit situaci, kdy 4 letá holčička rozhoduje o tom, co si oblékne, a to bez ohledu na počasí. V reálu to potom vypadá i následovně: prosinec, teplota venku -3 stupně, paní učitelka obléká děti na vycházku a s údivem zjistí, že holčička R. nemá čepici, nemá punčocháče a trvá na tom, že ven může jít v sukničce. Maminka tuto situaci před lehce šokovanou učitelkou okomentovala slovy: „ Ona je zvyklá si vybírat oblečení sama, no, tentokrát to moc nevyhmátla, ale snad se poučí. Víte, to je teď její nový hit, chodit v sukničce…” A maminka chytla holčičku za ruku a bez čepice, punčocháčů a v sukničce odkráčely obě středem… Takoví rodiče si neuvědomují, že až jejich pohár trpělivosti přeteče, tříleté nebo čtyřleté dítě ještě jakžtakž zpacifikují, pokud ale stejný výchovný přístup budou ve svých dětech pěstovat až do puberty, takového 16 letého šikulu zpacifikují asi dost těžko.
  „Tyhle druhy zlobení jsou důsledkem rodičovského pohodlí, upozorňuje psycholožka PhDr. Halíková. Pokud dám dítěti nějaký příkaz, musím dohlédnout, je-li splněn. A pokud ne, vyvodím z toho důsledky. Jinak nemá cenu, abych příkaz vůbec dávala, to už je z výchovného hlediska lepší udělat si vše sama. Jenže jít potomka zkontrolovat znamená přerušit práci, kterou dělám, telefonní hovor s kamarádkou nebo rozkoukaný pořad v televizi. A pokud pokyn splněný není, musím dohlédnout na to, aby byl. Třeba jen tím, že nad dítětem stojím, dokud neuklidí hračky – a to se mnohým rodičům prostě nechce.” (Citováno z časopisu Informatorium 3 – 8, č. 8, str. 16). Pokud si dítě zvykne, že plnit rodičovské příkazy nemusí, protože to stejně nikdo nekontroluje, začne si automaticky dělat co chce i v oblastech, kde by rodiče měli rozhodovat za dítě – připravování oblečení podle počasí, podání hrníčku z kuchyňské linky, společné venčení psího mazlíčka, společné přecházení silnice , chůze po městě za ruku apod. Dětské povinnosti musí být úměrné věku dítěte – předškolák si je schopen uklidit po sobě hračky, srovnat knížky v poličce, srovnat svléknuté oblečení, převrátit ponožky nebo punčocháče naruby, posbírat rozsypané pastelky, ale vždy tu musí být milující rodič, který na splnění těchto povinností dohlédne. A že se dítě vzteká a nechce úkoly plnit? Inu, pak máte na vybranou – buďto budete důslední jako paní učitelky a pan učitel ve školce a zvítězíte, čímž dáváte Vašemu dítku do života obrovský vklad, nebo nad vším mávnete rukou, místo důslednosti si jdete přečíst noviny a pak se jednoho dne budete moc divit, až Vás Váš …. náctiletý potomek pošle do háje, protože po něm chcete, aby si uklidil svůj pokoj.
  Přejeme Vám, aby se Vám podobné problémy vyhnuly a aby Vaše děti zůstaly milé, šikovné, veselé a poslušné bez ohledu na to, jestli jsou jim tři roky, pět let nebo třeba šestnáct!

Vaše paní učitelky a pan učitel z MŠ na sídlišti

Vydáno | Z Polického měsíčníku

← Starší Novější →